7. kapitola - Příběh dob minulých

8. listopadu 2015 v 8:55 | Tahmed |  Mended heart with love
Omlouvám se drahým čtenářům, ale po náročném týdnu přišel návštěvní víkend tak jsem trochu víc nestíhala :-) ovšem doufám, že vám to tato část vynahradí. Dnes se nepodíváme ani za Cordelií a ani za Jamiem ale na druhou stranu barikády, tedy k padouchům dalo by se říct.

Zatuchlý zápach a nepříjemná vlhkost, která s chladem se zarývala do jeho celého těla mu způsobovala značné utrpení. Byl to ovšem muž vzdělaný a lety zkušený, takže i když by se mohlo zdát, že velmi trpí, přesto ho jeho fantazie dokázala odvést od těchto strašlivých podmínek, v nichž musel stísněně být. Po tváři mu stékala jedna vodní kapka za druhou a on je jazykem chytal do svých úst, aby vůbec získal nějakou vodu do svého těla. Byl tu už tak strašně dlouho a přece krátce. Jemu se to zdálo jako věčnost, přesto to byly sotva tři dny, co tu seděl v tomto krysami prolezlém sklepě.

Pravdou bylo, že to jejich pištění bylo tím jediným, čeho by se doopravdy nejvíce potřeboval zbavit. Ani ho tak netrápila kovová pouta, která se mu zarývala do zápěstí, jako spíš ten jejich nesnesitelný jekot. Rozptylovaly ho totiž od jeho soustředění se myšlenkami na něco příjemnějšího. Chtěl si totiž vyvolat iluzi, že je na jiném příjemnějším místě, když už tu musel trčet snad celou věčnost.
"Nesu Vám jídlo." Probral ho ze snění hlas dívky, která ho sem chodila pravidelně jednou za den, nebo snad noc navštěvovat. Denní dobu odhadnout nedokázal. Donesla mu jako obvykle trochu jídla a otevřela mříže jeho cely. Přisunula si stoličku až k němu a posadila se před něj. Krmila ho. Nebylo jí to zrovna příjemné, ale neměla odvahu ho odpoutat, byl až příliš nebezpečný, ale přesto byl nezbytnou součástí toho všeho.
Když mu vkládala do úst jedno z dalších soust, zvedl svůj pohled a střetl se s jejíma šedýma ledovýma očima. Spatřil v nich snad záblesk lítosti? To odhadnout nedokázal, přesto že byl spoutaným, se k němu chovala tak mile, jak jen to bylo mezi vězněm a jeho věznitelkou jen možné.
"Jak dlouho už jsi v její péči?" zarazila se ve svém počínání a tak mu držela svou ruku se soustem před ústy. Její oči ztmavly a z podiveného výrazu, který vyvstal na její tvář po jeho otázce, přešla na zamračený a pokračovala ve svém původním počínání, tedy krmení vězně.
"Nejsi její dcerou, ona se nikdy nevdala, tak proč jsi v její péči?" jeho neustálé otázky jí začínaly vadit. Nikdy na ní nemluvil, a dnes se snažil navázat hovor, co jen udělala špatně? Přemýšlela. Jeho fialové oči si jí měřily a pátraly po odpovědích. Chtěla odejít a dostat se tak daleko od jeho pevného pohledu, ale něco své matce slíbila a tak to hodlala dodržet. Matka jí totiž velmi kladla na srdce, aby se čarodějovi dařilo co možná nejlépe, jelikož ho čekal velmi náročný úkol, který by ho mohl stát i život, a to nechtěla příliš riskovat, protože kdyby se kouzlo nepodařilo, hodlala jej vyzkoušet znova a nechtělo se jí unášet dalšího čaroděje. "Přišla si k ní, až když ona přišla o syna že? Proto mě tu také držíte, nemýlím-li se? "
Znal pravdu. Matka se snažila, aby se té pravdy nedopátral, ale očividně nebyl tak hloupý jak si Tatiana myslela. Grace toho měla dost a vstala ze své stoličky. Předhodila mu k nohám zbytek jídla a chtěla ho tam takhle nechat, jelikož jí byly jeho otázky nepříjemné a chtěla ho nechat trpět hlady, když jí on ubližoval svými slovy.
"Grace, nechovej se nezdvořile k našemu hostovi." pronesl hlas její matky, kterou tu vůbec nečekala, a ze stínu je vynořila její postava v bílých šatech. "Myslím, že bys měla raději jít, já si s naším přítelem trošku promluvím." To ji poměrně překvapilo, vzhledem k tomu, že její matka nevyhledávala zrovna společnost nemluvě o tom, že nechápala, proč se chce s tímhle čarodějem vybavovat.
Když osaměli, posadila se na stoličku předně něj a v podstatě tak zaujala místo své adoptivní dcery. Ze země sebrala odhozené jídlo a pokračovala v tom, v čem Grace přestala.
"Máš spoustu otázek, Malcolme, a tak bych ti asi měla na několik z nich odpovědět." V jejích očích se zablýsklo. "Nedělám to ráda, to mi věř, ale vzhledem k tomu, že tě potřebuju, pravděpodobně potřebuješ znát i několik detailů příběhu, který by ti měl pomoci usnadnit tvou práci. Ty mi jen povíš, co všechno potřebuješ k tomu, aby bylo dílo zdařile dokonáno. Pokud uděláš to, co po tobě žádám, budeš moct v klidu odejít a ještě dostaneš zaplaceno."
"když mi nabízíš práci, Tatiano, proč jsem stále připoután a chováte se ke mně jako k vězni?" Její pohled ho probodával.
"Copak to není evidentní? Jistě bys mě odmítl a mé žádosti nevyhověl, jako to udělala řada čarodějů před tebou. Tentokrát si nenechám ale tuto svou další a také poslední příležitost, na získání syna zpět, opět upláchnout." Vysvětlila mu a dala mu další sousto do úst.
"Takže tu skutečně jde o tvého syna?" zeptal se jí, ale byla to spíše řečnická otázka. Bylo totiž víc než evidentní, co od něho bude požadovat. "Jsi tedy odhodlaná obětovat lidi své vlastní rasy, aby žil tvůj syn?"
Střetl se s jejím ledovým zeleným pohledem, kterým ho provrtávala skrz na skrz. "Nejsou to moji lidé, á chci jen zpátky svého syna." Zasyčela na něj a strčila mu do úst veliké sousto, aby ho na chvilku umlčela.
"Můj život byl zničený v ten den kdy ten proradný William Herondale společně s mými bratry zavraždili mého otce a poté manžela." Zasyčela. A potom mi Williamův společník vzal i syna. Víš, jeden z těch lovců stínů se stal i mlčenlivým bratrem. A jednoho dne si přikráčel do mého domu s tím, že je nejvyšší čas mému chlapci nanést první znamení." Její oči se zalily slzami, jen z jejího vyprávění nebylo možné poznat, zda to bylo hněvem nebo smutkem. "říkala jsem mu, že je můj chlapec příliš slabý a že nanesení run mu může ublížit, ale on mě skoro vůbec neposlouchal." Zasnila se, poznal to. "Určitě přišel na jeho příkaz, vždycky ho ve všem poslechl. Tehdy mi řekl, že nanesení run je nezbytné a snažil se mě uklidnit tím, že mu prý nejprve nanese runu síly, aby to všechno zvládl." Hlas se jí zajíkl a raději se natáhla po dalším soustu pro vězně a zase ho chvilku krmila, než pokračovala ve vyprávění.
"Říkala jsem mu, aby mu ty runy nenanášel, ale on se začal ohánět slovy, jako byl Spolek, úmluva a nejvyšší čas, nebo něco takového, ale měla jsem to poznat, měla jsem tušit, že to všechno dělá na Williamův příkaz."
"A vy po mě chcete oživit syna a pak se jím skrze něj chcete pomstít, nebo jak tomu mám rozumět, jsem ztracený v tom co stínů má co dělat ta rodina lovců stínů." Jeho fialové oči si ji měřily. Věděl ve skutečnosti, co po něm bude chtít, bude určitě chtít smrt některého z členů oné rodiny lovců stínů, ale chtěl mít jistotu, že tomu tak je, že to ona sama vysloví ze svých úst a zatím se tak nestalo, až náhle se nadechla a vyslovila to.
"Chci, aby William zaplatil. Chci, aby trpěl tak jako jsem trpěla já a než se můj chlapeček vrátí mezi živé, chci, aby pořádně trpěl, a pak ho před jeho oživením zabiješ. Chci, aby on byl tím posledním lovcem stínů, který musí zemřít, než se můj chlapeček vrátí mezi živé. Už od Magnuse Banea vím, že smrt pěti lovců stínů je nevyhnutelná, s tím také počítám a hodlám tuhle cenu zaplatit, ale hlavně chci, aby byl William Herondale jedním z nich." Její zelené oči byly snad tvořeny jedem. Což o to, jeden z velkých jedů zvaný dříve vitriol, nyní už jen kyselina sýrová, měl tuhle nazelenalou barvu, dokonce by se dalo povědět, že stejný odstín jako její ledové oči.
"Když chcete, aby trpěl jako vy, neměla byste spíš využít smrti jeho vlastního syna?"
"Jeho syn zaplatí také, už teď je láskou celý pryč, přiměla jsem ho, aby se zamiloval do mé dcery, která mu zlomila srdce. Stejně tak jako ho William zlomil mě a teď synáček bude trpět ještě víc, protože jeho otec zemře krutou a nelítostnou smrtí a pak až to bude nejméně čekat, se zbavím i jeho a celé jeho rodinky." Její oči byly plné jedu a z jejích úst vycházela slova tak zlověstná až z toho jednomu přecházel mráz po zádech.
"Myslela jsem, že se chcete pomstít Williamovi a ne jeho synovi."
"To s tím souvisí, jsou jedna a ta samá zkažená krev. A až si to vyřídím s Herondalovými budou ho následovat moji bratři." Vstala a měla se k odchodu.
"Myslíte tím Gideona a Gabriela, že? Se kterým z nich si to chcete vyříkat dřív? Předpokládám, že s Gabrielem, když si vzal za manželku Williamovu sestru, nemýlím-li se." Prudce se otočila a změřila si ho svým pohledem, poté zkrátila vzdálenost, která mezi nimi vznikla a sklonila se k němu, aby mu viděla do obličeje.
"Nejsi vůbec hloupý čaroděj, máš pravdu, vyřídím si to nejdříve s Gabrielem, protože si vzal za ženu tu špínu, ale nemysli si, že bych poté Gideona nějak šetřila, zaplatí stejně jako všichni ostatní." Chtěla vstát, ale najednou nemohla. Chtěla se opět narovnat a odkráčet, ale na těch jeho očích něco bylo. Nemohl z nich spustit svůj zrak.
"Pust mě čaroději!" vyjekla náhle.
"Totéž bych mohl povědět já Vám." Zasyčel na ni skrze zaťaté zuby. Náhle je vyrušil nějaký šramot u dveří. Znělo to, jakoby zámek na dveřích povolil.
"Ihned mě psut a je-li ti život milý, uděláš teď, co ti řeknu." Zasyčela na něj.
"Nejsi v postavení, kdy bys mi mohla odporovat a poroučet." Odpověděl jí stejně jízlivě.
"Kde to u anděla jsme?" ozval se jeden z hlasů. Byli to nějací mladí chlapci, podle slov, která k nim dolehla, to byli nepochybně lovci stínů. Tatiana se vysmekla z čarodějova sevření, jednu mu vrazila a vyběhla z cely ven a rozběhla se na druhou stranu dál od těch hlasů. "Co to bylo?" zeptal se hlas další.
"Co?" zeptal se hlas jiný.
"Ten zvuk," chlapec se utišil, čaroděj pochopil, že tyto hlasy nezná a tak se raději rozhodl, že by možná skutečně nebylo od věci poslechnout Tatianin příkaz a schoval se raději pod iluzi. Dokud je neuvidí, ne ujistí se, že by pro něj nemusely být nebezpečnými, bude schován pod iluzí. "měl jsem dojem, že něco slyším, ale v téhle tmě, není nic vidět."
"Christophere, to byla určitě nějaká krysa, nebuď tak ustrašený." Ozval se další hlas. Čaroděj začínal mít pocit, že jich musí být veliké množství, ale zároveň si říkal, že jich nebude až tak moc.
"Měli bychom s jít podívat tudy."
"Ne já myslím, že tudy." Hlasy se nyní překřikovaly v tom, kdo půjde kam.
"Fajn, tak já s Matthewem půjdeme tudy a ty Thomasi půjdeš s Christopherem." Poručil jeden z dalších hlasů, který doposud čaroděj ještě nezaslechl, ale zněl velmi autoritativně a zdálo se, že jej všichni poslouchají.
Zahlédl záblesk zářivého čarodějného světle, které, jak věděl, využívali lovci stínů. Světlo se k němu stále víc přibližovalo, až spatřil dva chlapce, kteří kráčeli vedle sebe a oba dva měli v ruce ono čarodějné světlo a také držely v rukách andělská ostří.
Záře, která vycházela z jejich rukou, osvětlovala jejich tváře a on si tam mohl všimnout, kdo to k němu kráčí. On sám je nepoznával, nikdy neviděl. Byli to dva mladíci, jeden byl trošku vyšší než druhý, ten vyšší měl tmavé vlasy, který mu padaly do očí, ale on jakoby si toho ani nevšiml, a ten druhý vypadala celkem vesele, respektive se usmíval, a měl světlé vlasy, zdálo se, že v onom světle byly snad a bílé.
"Co myslíš, že tady asi dělala, tvá Grace." Pověděl ten se světlými vlasy, když kolem čaroděje procházeli.
"Není to má Grace, kolikrát ti to budu ještě opakovat." Pověděl ten vyšší z chlapců, a podle hlasu poznal čaroděj, že se jedná o toho chlapce, který je měl všechny na povel. "A navíc netuším. Očividně tu v této části nic není, asi bychom měli jít."
"Prosím tě, něco tu být musí. A navíc, nikdy si mi neřekl, co na té ledové královně vidíš." Poté už slyšel jen šum jejich hlasů, jak se od něj vzdalovali. Znovu je uslyšel, až když se vraceli zpátky cestou, přemýšlel stále nad tím, zda se má odhalit, nebo ne, ale neznal je a tak se raději rozhodl, že bude schovaný i nadále a poté chlapci odešli a on opět osaměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka Mended Heart with Love

Ano je moc krásná
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 8. listopadu 2015 v 18:31 | Reagovat

Záporáci mají vždycky tak tragické příběhy - to je jeden z faktorů, proč lidi tak často milují záporáky, že? :)
I když ty záporáky obvykle vykresluješ záporné se vším všudy - že se člověk otřese jen když přečte jejich jméno. I to se musí umět. :)
Nu, na závěr má obvyklá formulka: jsem zvědavá, co bude dál. :)

2 Adele Adele | Web | 14. prosince 2015 v 10:17 | Reagovat

Jé, hurá k padouchům! :D :D
A už tu jsou odpovědi na první otázky. Mateřské odhodlání činí z Tatiany silného nepřítele. Nemluvě o tom, že celkově nahání hrůzu. (Brr, nechtěla bych se s ní potkat.)
Ááá, tak proto se James choval... tak jak se choval? To kvůli Tatianině "kouzlu", či co to na něj použila? Hm, to ještě neví, že v tomhle bodě se jí plán moc nepodařil :-)
Jsem zvědavá, jestli se Malcolm rozhodne přidat k Taťáně nebo jestli se mu podaří utéct. :-)

Celkově je tato kapitola suprová, tvoří hezký protiklad k romantické linii, které se povídka zatím nejvíc věnovala. :-) :-)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 14. prosince 2015 v 18:22 | Reagovat

Jamie se tak nechoval ani ne tak kvůli Tatianině kouzlu jako spíš faktu že její adoptivní dcera mu zlomila srdce
Inu Malcolm bude mít brzo také co říct :-) to se neboj jen je třeba vyčkat na pravý čas :D
Inu já a romantika :D nějak jsem se v tomto ohledu nechala unést nebudu lhát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama